inaugurální konference
KRITICKÝ POSTHUMANISMUS

26. - 27. 4. 2022, Filozofická fakulta UJEP, Ústí nad Labem

O konferenci

O konferenci

Humanismus je založený na představě autonomní sebechápající jáské bytosti, která určuje sebe sama ze své svobody. Posthumanismus se rozvíjí v období antropocénu, v době, kdy se lidská moc a lidmi vybudované struktury rozbujely natolik, že ohrožují možnost pokračování života na planetě jako celku. Kritický posthumanismus se v tomto kontextu ptá, jaké nové formy vědění, vzdělání a učení v této situaci potřebujeme.
Katedra filozofie a humanitních studií Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem proto organizuje inaugurální ročník série konferencí věnovaných kritickému posthumanismu. Ve dvou hlavních sekcích se chceme zaměřit na následující otázky:

1. Posthumanismus jako dekonstrukce humanismu

Co znamená být člověkem, pokud lidé nejsou považováni za jediné autonomní aktéry? Do jaké míry jsme strojoví? V jakém smyslu jsme jako lidé určeni naším vztahem k technice a komunikačním technologiím? V jakém smyslu je lidské myšlení aktivitou autonomního subjektu a v jakém smyslu je funkcí struktury sociálních a materiálních vztahů, které přesahují vědomé aktivity subjektu? V jakém smyslu a do jaké míry jsme jako lidé od počátku svých dějin určeni vztahem k nelidskému ve smyslu nadpřirozenému – k démonskému, božskému, andělskému?

2. Posthumanitní situace ve školství a vzdělávání

Výraz posthumanities označuje situaci ve školství a vzdělávání, v němž humanitní disciplíny už nejsou jeho jádrem, a někdy se uvažuje o eliminaci toho, co v nich ještě zbylo. Máme se snažit je zachraňovat, nebo je na místě spíše uvažovat o jejich nahrazení něčím, co pro dnešní mladé lidi bude stravitelnější a co jim přinese srovnatelný nebo snad i větší prospěch? Máme redukovat vzdělávání na přípravu k budoucímu výkonu povolání, nebo je na místě i nadále pohlížet na školu jako na dílnu lidskosti, tedy místo, kde se teprve stáváme lidmi v plnějším slova smyslu?

Organizátoři

Organizační výbor konference. Katedra filozofie a humanitních studií FF UJEP.

doc. Mgr. Martin Nitsche, Ph.D.

martin.nitsche@ujep.cz

doc. RNDr. Josef Moural, Ph.D.

josef.moural@ujep.cz

Mgr. Vít Pokorný, Ph.D.

vit.pokorny@ujep.cz

Mgr. Ivana Havlínová, Ph.D.

ivana.havlinova@ujep.cz

Mgr. Jan Musil, Ph.D.

jan.musil@ujep.cz

Program

Změna programu vyhrazena.

Zahájení

Tematické zahájení konference, Vít Pokorný

Krátká přestávka na kávu

Může být lidský svět jiný než antropocentrický?

Stanislav Komárek, hlavní přednáška

Přestávka na kávu

SEKCE 1: Zvířata a lidé


Lze osvobodit zvíře od humanismu?

Michaela Fišerová; Metropolitní univerzita Praha

Příspěvek vyzývá k dekonstrukci humanismu průzkumem moderního vymezení pojmů člověka a zvířete. Autorka zaměřuje pozornost na způsob, jakým systematická filosofická opozice vůči animalitě pomáhala budovat moderní humanismus. Prostřednictvím Derridovy dekonstruktivní práce s pojem zvíře v knihách Zvíře, kterým tedy jsem a Bestie a suverén I a II autorka ukazuje, proč moderní filosofie popisuje zvíře jako principiálně nedostatečné ve srovnání s člověkem; proč se moderní člověk potřebuje ukazovat sebe samého coby víc-než-zvíře. Lze pojem zvíře vymanit z takto asymetricky konstruované binární opozice? Lze vůbec pojem zvířete zachovat? Proč se moderní člověk obává rovnosti s jinými živými bytostmi? Navržené odpovědi předkládají revizi pojmu zvíře z etických pozic posthumanismu.

Myslet život filosoficky: Zvíře jako vítěz, nebo oběť posthumanismu?

Filip Jaroš, Univerzita Hradec Králové

Éra antropocénu je z filosofického hlediska dobou hybridity, kterou lze charakterizovat zpochybněním hranice mezi lidským a mimo-lidským, kulturou a divočinou, umělým výtvorem a přirozeností. Pozici člověka v této epoše je těžké hodnotit jinak než ambivalentně: na jedné straně se dopad lidské činnosti týká celé planety Země, což vypovídá o jeho bezprecedentní moci, na straně druhé je z etického hlediska přísně hodnocen jakýkoliv sklon člověka se ontologicky vyvyšovat nad jiné (nejen přírodní) entity. Ocitáme se tak v hybridním světě, kde se člověk cítí odpovědný za kvalitu života zvířat okolo něj: otázkou je ovšem, jestli chápeme život dostatečně hluboko na to, abychom se vyvarovali nežádoucích intervencí.

Umíme ve filosofii myslet zvíře jinak než v protikladu k člověku a zároveň se vyhnout naivnímu antropomorfismu? V „posthumanistické“ fenomenologii se objevují inovativní přístupy, které zvíře chápou jako svobodného aktéra a odmítají hierarchické chápání evoluce jako procesu, který vyústil ve vznik komplexní myslí nadaného člověka (F. Burgatová). Výhodou podobných snah je radikální skoncování s pozicí, která lidský druh klade jako exemplum, vůči kterému se výkony a nadání zvířat následně jeví jako vývojově nižší: srovnávací psychologie má např. sklon sociální život šimpanzů hodnotit jako kombinaci machiavellismu a autismu (M. Tomasello). Avšak ani moderní fenomenologie není prostá antropomorfických momentů: zvířecí subjektivita není východiskem pro zkoumání „žitého světa“ (umwelt) toho kterého druhu, nýbrž se stává etickým argumentem na bojišti výsostně současné kulturní války za osvobození zvířat, odmítnutí zoologických zahrad apod.

Pomocí myšlenek filosoficky podnětných biologů se pokusím načrtnout způsob, jak může být rozmanitost zvířecích světů uchopena na pozadí tušené jednoty organických jsoucen. Niternost jako dimenze živého, skrze kterou se organismus vztahuje ke světu, je současně doménou naladění, které je vázané na tělesný stav (A. Portmann). V takovém chápání živého není třeba procesy vázané na pohlavní výběr spojovat se slepotou pudů: prožitek pohlavní lásky není šalbou sobeckých genů, hormon oxytocinu je spíše svědkem skutečnosti, že zamilovanost má svou výrazně tělesnou komponentu (K. Lorenz). V našich úvahách o zvířeti se nesmíme omezovat na otázku svobody či kvality života jako ochrany před nebezpečím, ale vycházet z druhově-specifického určení jeho instinktivních, sociálních a hravě-exploračních potřeb. Zvíře přestane být projekční plochou lidských bojů o vlastní sebeurčení nejspíše tehdy, jestliže se naučíme myslet sami sebe prizmatem filozofie živého.

Přestávka na oběd

SEKCE 2: Fenomenologie a posthumanismus


K novému pojetí člověka v díle Maurice Merleau-Pontyho

Jan Lockenbauer, Wuppertal – Grenoble

Merleau-Ponty slučuje ve svém díle fenomenologický výzkum s filozofickou analýzou nejnovějších objevů z oblasti fyziky, biologie, sociologie, moderní lingvistiky, vývojové psychologie či dokonce psychoanalýzy. Domnívá se totiž, že soudobá věda načrtává podobně jako fenomenologie novou definici člověka, která nebude poplatná klasickému dualistickému myšlení. Ústředním motivem jeho bádání je totiž vymanit vědění ze začarovaného kruhu vědeckého realismu a filozofického idealismu, na jehož základě nelze plně vymezit lidskou bytost v celkovosti jejích pasivních a aktivních dimenzí. Zatímco realismus ji redukuje na zcela pasivní produkt kauzálního působení fyzikálně-chemické a organické přírody či společenských podmínek, idealismus ji uchopuje jako vědomí konstitující prostřednictvím své transcendentální aktivity veškerou realitu jakožto jednotku významu. Cílem příspěvku je nastínit ve dvou navazujících krocích základní rysy nové definice člověka, ke které Merleau-Ponty postupně dospívá.

V úvodní části odhalíme nedostatek raných textů setrvávajících v zajetí klasického pojetí člověka. Zaměříme se na nesoulad mezi novátorskými analýzami přírodní tělesné dimenze člověka a jejich širším kontextem, který se zakládá na myšlenkách Kurta Goldsteina a Ernsta Cassirera. Poukážeme přitom na skutečnost, že poje „kategoriálního postoje“ tvořící jádro prvních textů v sobě zahrnuje klasické idealistické pojetí poznání a svobody.

V druhé části se zaměříme na pozdní analýzy, v jejichž rámci Merleau-Ponty radikalizuje svůj prvotní výzkum za účelem vypracování nového pojetí lidského živoucího těla, které nese označení „tělesnost“ (la chair). Třebaže tento pojem poukazuje na určitý druh kontinuity mezi přírodou a člověkem, klade zároveň důraz na neredukovatelnou antropologickou diferenci. Na jeho základě objasníme, že lidské tělo je ze své vlastní přirozenosti vržené do kulturního světa v podobě obecných významuplných struktur formujících nejen praktický vztah k druhým, ale rovněž samotné myšlení. Zároveň vyzdvihneme Merleau-Pontyho myšlenku, podle níž toto dědictví (l´héritage) předchozích generací neodsuzuje člověka k mechanickému opakování, ale představuje půdu (l´sol) pro aktivitu, která stojí u zrodu nových struktur.

V dialogu s ne-lidskou přírodou: Přínos a meze Abramovy eko-fenomenologie

Petr Prášek, FLÚ AV ČR

Příroda nemluví jen lidskými hlasy a člověk vždy byl a stále ještě je schopen těmto hlasům naslouchat. Je to však stále obtížnější, neboť jsou přehlušovány čistě lidskou logikou vědecko-technické a konzumní společnosti. V tom tkví podle Davida Abrama jádro nynější environmentální krize. Ve svém příspěvku se zaměřím na význam jeho myšlenek nejen v rámci eko-fenomenologie jako takové, ale i v rámci širší environmentální etiky. Pokusím se naznačit, v čem tkví smysl fenomenologie aplikované na jednu z největších výzev současnosti.

Přestávka na kávu

SEKCE 3: Ontologie a imaginace nelidského


Heinrich Rombach – cesty, ne jsoucna

Robert Kanócz, PřF UK

Heinrich Rombach velmi radikálně opouští představu člověka či osoby jako něčeho – byť i jen „v ideji“ – autonomního. Mluví v této souvislosti o opuštění „personalismu“, ten je pro něho ale jen jednou z podob „substanční ontologie“, ontologie, která hledá a nachází jako poslední instanci cokoli (určitého a trvajícího) autonomního. Každá forma takové samostatnosti je dle Rombacha ilusorní, je svévolnou absolutizací.

Rombach se domnívá, že pravá povaha „skutečnosti“ se odhaluje ve zvláštních „extatických“ zkušenostech účasti na nějakém širším dění či situaci, kdy pociťujeme zvláštní niternou identitu s ostatními „účastníky“. Cítíme se při vší spontánnosti naší účasti být „jen“ aspektem „rozvíjení se“ širšího celku, které se děje jaksi „samo“ a „z ničeho“, není vsazeno do žádného předchůdného rámce. Na této pociťované rovině není či nemusí být principiální rozdíl v typu účasti jakýchkoli momentů dění, ať spadají pod jakoukoli „kategorii“ a ať jsou v běžném smyslu rozumné či nerozumné, živé či neživé atd. Takovýto pociťovaný rozvíjející se celek, kterému Rombach říká „struktura“, je prostoupen a nesen čímsi jako „duchem“ („bůh“, „anděl“, „génius“).

Tato (z principu specificky zjevná) dění jsou tím opravdu skutečným. Rombach chce jednak analyzovat jejich „stavbu“, jednak přispívat ke kulturní změně spočívající v šíření naznačeného „vidění světa“.

I v případě, že na naznačená Rombachova východiska víceméně přistoupíme (některé možné důvody pro a proti v příspěvku naznačím), nemusí nás pochopitelně uspokojovat jeho (explicitní či implicitní) řešení všech dílčích otázek. Sám považuji za ne zcela uspokojivě řešené např. tyto: Jak se má naznačený přece jen obecný model k reklamované naprosté jedinečnosti a „bezpředpokladovosti“ každého strukturního dění? Jak je to s mnohostí těchto strukturních dění, jak se k sobě vztahují a nevztahují, jak mezi nimi navigujeme? (Nepodceňuje Rombach roli myšlení při rozlišování různých strukturních dění, nepřeceňuje ji naopak ve věci probouzení „strukturního“ prožívání?)

Posthumanismus a imaginace bájných zvířat

Martin Nitsche, FF UJEP

Obrazy bájných zvířat hrají klíčovou roli v lidské imaginaci. V příspěvku bych se rád ptal, nakolik by tato role mohla odpovídat post-humanistickému pojetí lidského, resp. jaké rysy tohoto pojetí by mohla pomoci ozřejmit. Konkrétně bych se chtěl zaměřit na fenomenologický výklad práce s motivem tzv. kubinstadtské kočky v díle ASSociace Kubinstadt z Litoměřic. Doplňkově se zaměřím i na malby zvířat v díle Franz Marca. Metodologicky se budu pohybovat na pomezí fenomenologie imaginace, fenomenologické topologie a filosofie umění.

Přestávka na kávu

SEKCE 4: Posthumanismus a estetika


Fenomén módy aneb jak se vysvléct z antropocentrické modernity

Linda Muchová, FF UK Praha

Fenomén módy sehrál v moderním myšlení paradoxní úlohu: na jedné straně se zdál být „šitý na míru“ modernitě jako takové, oproti tomu však implikoval prvky, které se jí takřka vysmívají. Móda je přece naprosto iracionální, a nepochopitelná ve svých proměnách, a přesto ovládá člověka jakoby přímo z jeho zdánlivě autonomního nitra. Je dynamická, ale její pohyb nelze postihnout ideou vývoje a pokroku.

Jedním z mála filosofů, kteří vzali fenomén módy vážně, byl Walter Benjamin (1892–1940). Inspirováni jeho metodou záměrné fragmentarizace a preferování marginálního vůči majoritnímu se můžeme pokusit o neobvyklý pohled na (módní) oděv jako takový. Ten už potom nebude pouhým doplňkem zvnějšku přistupujícím k lidskému tělu v souladu se záměry racionálního lidského subjektu, ale naopak studium nahodilých detailů nejrůznějších součástí oděvu k nám může jakoby z „rubové strany“ (tedy jakoby ne-centricky a ne-antropicky) promlouvat o realitě, kterou běžně nazýváme člověkem. Tak i teoretický zájem o něco tak zdánlivě povrchního a nedůležitého jako je módní oděv, může přispět v Benjaminově intenci „myslet v jednom zánik subjektu a spásu člověka.“ (Adorno)

Kočka a chrt

Martin Kolář, FUD UJEP

Východiskem našeho uvažování je nejenom post-humánní tázání po zvířeti – „animot“, které otevírá Jacques Derrida (Derrida, J. (2006): L'Animal que donc je suis. Paris: Galilée.) a aktualizace problematiky logocentrismu, ale i téma uvažování druhého, či spíše „nekonečně druhého“, který se na mne dívá. A to i ve smyslu jistého Lacanovského pojetí zrcadla. Proto se zaměříme i na problematiku pohledu, oka a obrazu ve smyslu oddělení (Fišerová. M. (2019): Fragmentární vidění, Rancière, Derrida, Nancy. Praha: Toga.) a zpřítomňování vidění, re-prezentace i určité archeologie a nostalgie (Derrida, J. (1991): Mémoires d'aveugle. L'autoportrait et autres ruines. Paris: Réunion des musées nationaux,). Průvodci putování v post-humánním světě nám budou kočka Jacquese Derridy a chrt Michaely Fišerové.

Posthumanitní svět a člověk negantropocénu

Martin Ritter, hlavní přednáška

Přestávka na kávu

SEKCE 5: Kritický posthumanismus a jeho další možnosti


Kritika posthumanismu a co dál?

Michael Hauser, Filosofický ústav AV ČR, Praha

Posthumanismus se stal vlivným myšlenkovým paradigmatem, a zároveň je kritizován několika proudy kontinentální filosofie: kritickou teorií, marxismem, lacanovskou psychoanalýzou, fenomenologií, křesťanským myšlením. Představím jeho kritiku ze strany kritické teorie a marxismu, jak ji vyjádřil Daniel Keil v článku „Ontologické vězení“. Posthumanismus postrádá koncepci společnosti a strukturálních společenských vztahů. Věci a vztahy desocializuje do té míry, že v nich spatřuje pouze jejich ontologická určení. Socio-ekonomické fenomény buď vůbec nevysvětluje, nebo je popisuje pomocí deleuzovských vitalistních metafor. Posthumanisté tvrdí, že svým překonáním antropocentrismu vytvářejí post-lidskou ekologickou perspektivu, avšak přehlížejí kapitalistický průmyslový systém, který způsobuje vykořisťování přírody i člověka. Antinomie posthumanismu spočívá v tom, že se otevírá „pohledu“ mimolidské přírody, ale nezabývá se příčinami narušení eko-systému. Předem rezignuje na „antropocentrický“ politický zápas, který usiluje o ekologickou systémovou změnu. Oslabuje lidskou subjektivitu, a přitom bez lidského zápasu těžko planetární ekosystém zachráníme.

Jak by posthumanističtí teoretici a umělci vyložili film „K zemi hleď!“ (rež. Adam McKay, 2021)? K Zemi se přibližuje kometa, po jejímž dopadu nastane totální katastrofa a zanikne život na planetě. Není podle posthumanistů pohled komety stejně významný jako pohled lidstva? Doktorandka astronomie a její školitel, kteří kometu objevili, dělají vše pro to, aby vyburcovali prezidentku Spojených států i svět, aby něco podnikli. Jak by jejich počínání (nakonec marné) chápali posthumanisté? Neviděli by v něm nakonec projev antropocentrismu, který přehlíží pohled komety?

Cílem mého příspěvku je ukázat, že kvůli antinomiím posthumanismu je třeba rozvíjet odlišný přístup, který nazývám nadhumanismus. Tímto pojmem označuji všechna pojetí člověka jako deficitní bytosti, podle nichž se stáváme plně lidskými bytostmi teprve tehdy, když své bytí zaměříme na „nekonečno“ jako na imanentní procedury umění, politiky, vědy a lásky, jak to formuluje Alain Badiou. Na závěr uvedu současné pedagogické teorie, v nichž nacházím prvky nadhumanismu (pedagogika revoluce; postkritická pedagogika).

Post Pre Meta Human Trans: východiska, pozice a možnosti posthumanitního myšlení.

Vít Pokorný, FF UJEP

S kritickým vystupňováním růstu lidmi ovládaných prostředí se rovnováha a udržitelnost dosavadní životních strategií lidských společenství stává problematickou.

S hledáním nových přístupů a strategií ve všech vrstvách socio-kulturních procesů se také znovu radikálním způsobem otevírá otázka po místě lidského živlu v pletivu planetárního života a spolu s tím také otázka po nových možnostech jeho teoretického uchopení.

Posthumanismus nabízí v této situaci celou škálu možných přístupů, pozic a strategií. Cílem této prezentace je podat nástin jejich systematického přehledu, promyslet jejich společná východiska a naznačit několik možností jejich dalšího rozvinutí.

Tento pokus o zmapování posthumanitního myšlení se přitom bude řídit dvěma vodítky: rovinou tvořenou předponami post, pre, meta a trans a rovinou tvořenou různými způsoby vedení hranice mezi lidským a nelidským ¬– zvířecím, strojovým, démonským, božským, přírodním, mimozemským, předmětným či živlovým.

Přestávka na oběd

SEKCE 6: České myšlení a kritika humanismu


Kritická revize humanismu v díle Jana Patočky

Josef Moural, FF UJEP

Jedním z velkých témat Patočkova myšlení je nejpozději od druhé poloviny třicátých let otázka, zda Masarykův a Benešův humanitismus či humanismus je nadále životaschopný – a pokud ne, čím ho nahradit? V příspěvku bych se rád věnoval následujícím třem tématům:

1. co byl Masarykův a Benešův humanitismus a humanismus?

2. co vedlo Patočku k pochybnostem o jeho životaschopnosti?

3. došel Patočka k nějaké odpovědi na otázku, formulovanou v úvodní větě tohoto abstraktu?

Krize a kritika člověka. Představuje destrukce, dekonstrukce a posthumanismus validní odpověď na krizi humanity?

Martin Šimsa, FF UJEP

Evropský člověk a program a projekt humanismu se nachází v krizi nejpozději od konce 19. století. Krize jde ruku v ruce s emancipací moderního člověka, osamostatněním humanitních věd od věd přírodních. Kritikové metafyziky a filosofové krize jako Marx, Nietzsche, Heidegger či Derrida jsou zároveň jejím výrazem a prodloužením. U nás tematizoval problém krize moderního člověka a jejího ztělesnění v otázce moderní sebevražednosti a v otázce sociální Masaryk. Masarykova odpověď zněla: humanita, později humanitní demokracie. Příspěvek je výrazem skepse, že by Marxovy rozpory, Nietzschův nihilismus, Heideggerova destrukce či Derridova dekonstrukce představovaly platnou odpověď na krizi humanity a humanismu. Příspěvek hledá východisko (terapii) v hermeneutické, normativní a pragmatické kritice a sebekritice současného demokratického člověka.

Závěrečná plenární diskuse

Místo konání

Konference se uskuteční v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Filozofická fakulta
Univerzity J. E. Purkyně

Konferenci pořádá katedra filozofie a humanitních studií Filozofické fakulty Univezity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Ubytování

Níže naleznete možnosti ubytování.

Hotel 1

Clarion Congress Hotel

Špitálské náměstí 3517
Ústí nad Labem

Hotel 1

Interhotel Bohemia

Mírové náměstí 2442/6
Ústí nad Labem

Hotel 2

Penzion Na Hvězdě

Klíšská 394
Ústí nad Labem

Hotel 3

Pension GreenStar

Jateční 441/37
Ústí nad Labem

Hotel 1

Penzion Královka

Králova Výšina 1477/5
Ústí nad Labem

Hotel 1

Pension Duel

Moskevská 1507/30
Ústí nad Labem

Partneři

Patrneři, sponzoři, poskytovatelé...

Kontaktujte nás

V případě jakýchkoli dotazů se na nás můžete obrátit telefonicky nebo písmeně.

Adresa

Pasteurova 13
Ústí nad Labem

Telefon

+420 602 707 610
Ivana Havlínová

Email

posthuman.aussig@gmail.com

Registrace účastníků

Konference je bez účastnických poplatků. Deadline pro registraci je 12. dubna 2022.

Konference již proběhla, není tedy možné se na ni přihlásit.